Dříve než se budu věnovat paragrafům, které se světlem souvisejí, považuji za důležitou zmínku o závaznosti či nezávaznosti technických norem. Normy jsou obecně nezávazné, jsou pouze doporučené. Profesionální slušnost ovšem přikazuje chápat ona doporučení tak, že jde o požadavky minimální. Nic nebrání projektantovi v tom, aby předložil řešení, které bude lepší, kvalitnější. Přesto není k dodržení oněch minimálních požadavků nucen. V současné době je praxe taková, že se normy pro osvětlování běžně nedodržují. Ale například statik by si nedovolil ignorovat své předpisy. Pochopitelně. Nepodstoupí riziko, že spadne dům. Ale nikdo se nebojí toho, že zaměstnanec přijde o ruku, protože při špatném osvětlení nerozliší rotující pilu od pily v klidu. Vždy se najde dostatek důvodů, proč se tak stalo: nedbalost, neopatrnost, alkohol, nevyspání, únava… Světlo se pomíjí, nebo je někde na konci seznamu jako bezvýznamný činitel. Přitom v takovém případě by patrně bylo rozhodující.

Ze zákona vyplývá, že povinnost dodržovat požadavky norem může nastat v případě, že to stanoví nějaký právní akt. To je především právní předpis. Zákon, vyhláška ministerstva, nařízení vlády samozřejmě obecně závaznými právními předpisy jsou. To znamená, že normy, které jsou v nich uvedeny, jsou závazné. Závazné je dodržení jejich normových hodnot a požadavků.

Jiným právním aktem je smlouva. Třeba ve smlouvě mezi dodavatelem a zákazníkem může být uvedeno, že se strany zavazují dodržovat (vyjmenované) české technické normy.

Samozřejmě sem patří i rozhodnutí správního orgánu – vlády, ministerstva, obecního nebo stavebního úřadu… Ano, stavební úřad může svým rozhodnutím zezávaznit technickou normu.

Pozoruhodné je, že právním aktem je i pokyn nadřízeného. Pochopitelně jen v rozsahu a dosahu jeho pravomocí. Šéf projekce může nařídit, že se jeho podřízení budou striktně řídit ustanovením norem. Stavbyvedoucí může přikázat, že se na staveništi budou považovat relevantní normy za závazné. Domnívám se, nejsem právník, že by takové rozhodnutí bylo zavazující i pro subdodavatele – zde by bylo patrně průzračnější uvést tuto okolnost v dodavatelské smlouvě.

Ještě objasnění pojmů normová hodnota a normový požadavek. Normovou hodnotou se rozumí konkrétní hodnota obsažená v příslušné české technické normě takové hodnoty upravující. Podobně normovým požadavkem se rozumí technický požadavek obsažený v příslušné české technické normě. Konkrétně v nařízení [1]:

Podle § 45 to je konkrétní hodnota denního, umělého nebo sdruženého osvětlení obsažená v souboru norem ČSN 73 0580 [3] až [6], dále v ČSN 36 0020 [7] a ČSN EN 12464-1 [8]. V doplněném paragrafu 45a se jedná o venkovní pracovní a nařízení praví, že umělé osvětlení venkovních pracovišť a spojovacích cest musí odpovídat náročnosti vykonávané práce na zrakovou činnost a ochranu zdraví v souladu s normovými hodnotami a požadavky české technické normy na osvětlení venkovních pracovních prostor. V poznámce se pak specifikují normy ČSN EN 12464-2 [9] a soubor norem pro osvětlování pozemních komunikací – řada 13201 [10] až [13].

Zmíněné normy byly již v předešlé verzi uvedeny, přibyl soubor [10] až [13]. Je tedy závazný ve smyslu vládního nařízení. Platí pro pracoviště a spojovací cesty. Lze si však jen obtížně představit, že by se za spojovací cestu považovala veřejná komunikace spojující dvě pracoviště na opačných koncích města nebo republiky. Nerad to přiznávám, ale norma je závazná jen na vnitrozávodních komunikacích, resp. komunikacích, které jsou součástí nějakého celku – třeba parkoviště před administrativní budovou (je-li v majetku vlastníka budovy). Platí také na vozovce spojující oddálená pracoviště; opět za předpokladu, že vozovka je ve vlastnictví držitele propojených pracovišť.

Trvalá práce a trvalý pobyt

Veškerá ustanovení nařízení platí tam, kde se vykonává trvalá práce. V § 7 odst. 6 je jen tak „mezi řečí“ definována trvalá práce jako činnost vykonávaná po dobu nejméně 4 hodin za směnu. V normách se lze setkat s termínem trvalý pobyt – s obdobnou definicí.

V novelizované ČSN EN 12464-1 je zaveden termín práce vykonávaná nezvykle dlouhou dobu. Aniž by bylo řečeno, co je tím chápáno. Proto národní příloha této normy přináší vysvětlení: Za neobvykle dlouhou dobu se považuje stav, kdy je zrakový úkol vykonáván v prostoru s nedostatečným denním osvětlením po dobu delší než 4 hodiny (nebo několik kratších období s celkovou dobou vyšší než 4 hodiny). Norma se vztahuje i na vyjmenovaná místa s kratším pobytem. Například pro pohyb na chodbách; normou požadovaná osvětlenost je stanovena především z pohledu bezpečnosti chodců, nesouvisí s délkou jejich setrvání na místě.

Trvalý pobyt je definován také v ČSN 73 0580-1. A to jako pobyt lidí ve vnitřním prostoru nebo v jeho funkčně vymezené části, který trvá v průběhu jednoho dne (za denního světla) déle než čtyři hodiny a opakuje se při trvalém užívání budovy více než jednou týdně. Zde se nabízí kacířský výklad – pokud se někde práce vykonává v době, kdy není k dispozici denní světlo alespoň čtyři hodiny, nejedná se o pracoviště s trvalým pobytem – tedy se nemusejí respektovat požadavky dotčené normy, protože v takových prostorech neplatí. Což nakonec není ani tak kacířské jako logické; nemá smysl v takových prostorech věnovat enormní pozornost dennímu osvětlení. Bylo by to povětšinou neekonomické.

Hygienické minimum

Pro pracoviště, kde je vykonávána trvalá práce, nařízení zavádí i minimální hodnoty denního a umělého osvětlení. Ty jsou obecně označovány jako hygienická minima. V případě denního osvětlení je požadována minimální hodnota činitele denní osvětlenosti 1,5 %. Pokud je prostor osvětlen horními otvory nebo kombinací bočních a horních otvorů, je třeba zajistit i průměrnou hodnotu tohoto ukazatele nejméně 3 %. Pro sdružené osvětlení platí, že činitel denní osvětlenosti musí být alespoň 0,5 % (minimum) a současně nesmí průměrná hodnota činitele denní osvětlenosti být menší než 1 %. A to ve všech případech. I v případě výhradně bočního osvětlení.

Jako kombinované osvětlení chápe norma současné osvětlování prostoru denním světlem pomocí horních (obvykle světlíky) a bočních (obvykle okna) osvětlovacích otvorů. Přitom musí být podíl horního osvětlení na průměrné hodnotě činitele denní osvětlenosti roven nejméně jedné polovině. Je to celkem logické. Pokud by byl ve střeše malý prosklený otvor určený pro větrání, je nesmyslné posuzovat prostor jako prostor s kombinovaným osvětlením, protože příspěvek takového otvoru bude zanedbatelný. Nějaká hranice musí být stanovena, je to ona převaha horního nad bočním osvětlením.

Zmíněná 3 % průměrné hodnoty činitele denní osvětlenosti se tedy vyhodnocují pouze v prostorech s převažujícím horním osvětlením. Ovšem v případě sdruženého osvětlení musí být v prostoru, kde se takové osvětlení použije, zajištěna průměrná hodnota činitele denní osvětlenosti bez ohledu na způsob prosvětlení prostoru. Důvod je ten, aby se neosvětlovaly sdruženou soustavou prostory s velice špatným stavem denního osvětlení, tedy prostory prakticky bez denního světla. Aby byla zajištěna průměrná hodnota, tak v zóně sdruženého osvětlení musejí být poměrně velké oblasti, kde je hodnota činitele denní osvětlenosti nejméně 1 %.

Pro umělé osvětlení je požadováno v prostorech, kde se vykonává trvalá práce, udržovaná osvětlenost nejméně 200 lx. To platí i pro velikost doplňujícího umělého osvětlení v soustavách sdruženého osvětlení.

Hygienické minimum se použije samozřejmě pouze tam, kde technické normy předepisují hodnotu nižší, než je ono minimum. Takové prostory však prakticky v normě nejsou. Pokud ano, tak se obvykle jedná o pracoviště bez obsluhy nebo jen občasné. To však nejsou prostory s trvalou prací, takže se na ně nařízení nevztahuje.

Bezokenní prostory

Existuje ještě hygienické minimum pro bezokenní prostory. To jsou takové prostory, kde se denní osvětlení vůbec nevyskytuje nebo dosahuje hodnot menších, než je přípustné i pro sdružené osvětlení. Tam nařízení požaduje zajištění udržované osvětlenosti 300 lx. Opět pokud není technickou normou stanoveno vyšší číslo. Dokonce nařízení přikazuje, aby se normové hodnoty do 500 lx včetně zvýšily o jeden stupeň (to ostatně platí i v prostorech se sdruženým osvětlením).

Nařízení vyjmenovává případy, kdy je v prostorech s trvalou prací přípustné použití bezokenního prostoru. To je přípustné pouze tam, kde jde o pracoviště

1. pouze s nočním provozem,
2. které musí být z technologických důvodů umístěno pod úrovní terénu,
3. jehož účel nebo konstrukční požadavky neumožňují zřídit dostačující počet nebo dostatečnou velikost osvětlovacích otvorů,
4. na němž zpracovávaný materiál, povaha výrobků nebo činnosti vyžadují vyloučení denního světla nebo zvláštní požadavky na osvětlení, například použití technologicky nutných vlnových délek spektrálního složení světla, které nelze docílit denním osvětlením,
5. kde je nutné zajištění ochrany zdraví zaměstnance před pronikáním chemické látky, aerosolu nebo prachu z výrobní nebo jiné činnosti, jejichž zdrojem je technologie.

Patrně nejčastěji nebude možné v běžných případech dosáhnout vyhovujícího denního (sdruženého) osvětlení v hlubokých místnostech, případně v centrech měst s hustou zástavbou. Tam ani okno „ode zdi ke zdi“ nedokáže požadavky předpisů zajistit. V takovém případě je třeba navrhnout co nejkvalitnější umělé osvětlení a snažit se umístit pracoviště co nejblíže oknům, byť nedostatečně velkým. Pozorný zaměstnavatel zajistí „koloběh pracovníků v podniku“… Pokud je to jen trochu možné, umožní jim co nejdelší část pracovní doby strávit v místech s vyhovujícím denním osvětlením. I kdyby to nebyla doba delší, než je specifická pro trvalý pobyt.

Také přípustnost podle bodu d) se v praxi vyskytuje. Například v obchodech, kde se prodává zboží citlivé na světlo. Nábytek, látky, oděvy… – to jsou materiály, které mění vlivem nežádoucího záření svůj odstín, někdy i vlastnosti.

Údržba

Nařízení předepisuje intervaly údržby. Osvětlovací otvory, osvětlovací soustavy zajišťující umělé osvětlení a části vnitřních prostor pracoviště odrážející světlo musejí být pravidelně čištěny a trvale udržovány v takovém stavu, aby vlastnosti osvětlení byly zachovány. Tím je míněno, že hodnoty parametrů nesmějí klesnout pod projektované (a předepsané) hodnoty. Samozřejmě že se vlastnosti osvětlení v průběhu času mění. Například osvětlenost klesá s ubývajícím světelným tokem stárnoucích zdrojů. Udržet konstantní hladinu by sice šlo třeba regulací, ale bylo by to v mnohých případech ekonomicky nepřijatelné.

Na pracovišti bez technologického zdroje prachu a chemických látek se čištění provádí minimálně jednou za dva roky, na pracovišti s technologickým zdrojem prachu a chemických látek jako sekundárních produktů z technologického procesu se čištění provádí zpravidla dvakrát ročně a na pracovišti s technologickým zdrojem prachu a chemických látek jako nedílné součásti technologického procesu se čištění provádí zpravidla čtyřikrát ročně.

I když se v úvodu hovoří o čistění částí vnitřních prostor pracoviště odrážející světlo, tak se tím samozřejmě nemyslí to, že by se měly obnovovat malby v intervalu dvou let, či dokonce čtyřikrát ročně v prostorech značně špinavých. Mají se udržovat v čistotě. Interval obnovy maleb je vhodné stanovit v rámci návrhu osvětlovacích soustav tak, aby byly optimální investiční i provozní náklady. Ostatně nařízení připouští stanovení lhůt pro čištění podle odpovídajících technických norem.

Oslnění, clonění a nouzové osvětlení

V nařízení je celkem samozřejmý příkaz: Osvětlení nesmí být příčinou oslňování.

S tím ostatně souvisí i záležitost spíše stavařská – nařízení požaduje, aby byly osvětlovací otvory (okna, světlíky) vybaveny stínicím zařízením umožňujícími regulaci přímého slunečního záření v případě, že by mohlo docházet ke zvýšené tepelné zátěži nebo oslnění. Protože je psychologicky významné, aby pracovníci měli zrakový kontakt s venkovním prostředím, nesmí clonicí zařízení bránit ve výhledu.

Nařízení předepisuje také případy, kdy se zřizuje vyhovující nouzové osvětlení (je zezávazněna ČSN EN 1838). Jsou to pracoviště včetně spojovacích cest, na kterých je zaměstnanec při výpadku umělého osvětlení vystaven ve zvýšené míře možnosti úrazu nebo jiného poškození zdraví.

Literatura

• [1] Nařízení vlády č. 93/2012 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění nařízení vlády č. 68/2010 Sb.
• [2] Verlag Dashöfer, Elektrotechnické a telekomunikační instalace